Mini autobiografie otce Holoty
Pražský atelier De Cuore publikoval v roce 2018 životopisnou knihu rodáka z vesnice Nebřeziny na severním Plzeňsku, otce Benedikta Vladimíra Holoty (*5. 8. 1922). Dílo o 140 stránkách s barevnými i černobílými ilustracemi a dokonce plánky dřívějších Nebřezin z pera samotného autora nese název "Co mi dala rodná ves" a podtitul "Vzpomínky nejstaršího rodáka (Mini autobiografie)." Vydání finančně zaštítil Jan Mrázek, doslov opatřila Alena Ježková, přičemž za hlavní iniciátorku vzniku díla autor označuje MUDr. Kateřinu Brojovou, která jej k psaní pamětí v minulosti opakovaně vybízela.
Otec Holota se v knize navrací do svého dětství a mladých let v rodné vsi, jež byla vždy jeho hlavním domovem a kterou podnes při svých cestách na Plzeňsko navštěvuje, neboť jak přiznává, v jiných svých působištích už "nezdomácněl" (str. 115). Poměrně idylicky líčí domácí i sousedské poměry v obci, práci doma a na poli, rodinné vztahy, místní zvyklosti, církevní život, ba věnuje se vzpomínkám na mnohé konkrétní osoby, které poznal doma ve vsi a jejím okolí. Vzpomíná i na rodinné příslušníky a příbuzné (mimo jiné tatínka a dva strýce legionáře) a v textu díla používá úmyslně též četné pojmy ze severoplzeňského nářečí. Ač jeho plzeňština již není stoprocentní (redaktor-rodák z našeho kraje by ji ještě místy doladil a doplnil) a je znát, že otec Holota strávil velkou část života již mimo rodné Plzeňsko, je přesto nesmírně cenná v tom, že je v ní obsažena řada slov, které se v místním nářečí v 21. století už běžně nepoužívají. Kniha je tak cenným pramenem netoliko pro historiky, etnografy či antropology, nýbrž i pro jazykové znalce.
Nejcennější na celé knize je však skutečnost, že otec Holota do ní nenásilně vkládá četná životní a duchovní moudra a ponaučení, čímž dílo zásadně překračuje hranici čistě historického vyprávění. Nezapře v sobě roli kněze a oblíbeného duchovního rádce, který však nementoruje a nepřehlcuje text náboženskými postřehy, nýbrž velmi rozvážně váží svá slova, není mnohomluvný a umí odhadnout jejich vhodnou míru i správný okamžik, kdy by měly zaznít. Jeho pamětnické vyprávění tak můžeme vnímat i jako svého druhu spirituálně poučný spis také pro ty, kteří jeho rodnou ves neznají, ba možná ji ani v životě nenavštíví.
Dílo nezapře určitou idealizaci a snahu autora cílit především na to dobré či poučné, co jej v životě potkalo. To je však charakteristický rys i mnoha jiných pamětí. Ostatně též Němcové "Babička" je koncipována podobným způsobem. Zároveň však spisovatel představuje svět, který už spočívá pouze v jeho vzpomínkách, svět, který už není, ať již z hlediska mnoha místních reálií, sousedských i hospodářských poměrů a hlavně významu víry, náboženství a církve v životech většiny dnešních obyvatel.
(Ostatně v díle uvádí, že ač pozoroval u svých prarodičů či dalších členů rodiny různé projevy zbožnosti, sám již jako dítě pokřtěn nebyl a křest přijal až později z vlastního rozhodnutí.)
Kniha ovšem možná neplánovaně provokuje taktéž k otázkám, které v ní nejsou bezprostředně obsaženy, přesto však čtenáři pravděpodobně vytanou na mysli. Jak asi bude za dalších 100 let vypadat pamětnický spis člověka, který se zatím ještě nenarodil? Dojde opět k nějaké duchovní renesanci tradičního křesťanství, které coby osvědčenou cestu prezentuje i sám autor? Nebo budou církevní organizace v dané době ještě menšími a marginálnějšími komunitami, nežli v současnosti, kdy organizovaní křesťané už celé dekády patří jen k minoritě celkového počtu obyvatel? Vzniknou zcela nové, např. synkretické církve a hnutí, které převezmou úlohu těch tradičnějších, anebo bude typickým věřícím své doby náboženský individualista odmítající jakékoli organizace, což je ostatně nejrozšířenější trend v současné necírkevní spiritualitě a zasahující možná až desítky procent obyvatel? Převáží v západní společnosti materialismus ještě více, než je tomu dnes, nebo se i v budoucím Česku, podobně, jako se to stává již nyní v některých městských aglomeracích Západu, stane novým a dominantním náboženstvím islám? Kdo ví. Ač jde o otázky v zásadě nehistorické, charakteru ryze futurologického, historik se jim občas při čtení Holotovy knihy jen těžko ubrání, ač na ně nedokáže dát odpověď.
Otec Holota (vyhlášený roku 2011 Osobností Plas, jejichž jsou Nebřeziny administrativní součástí) v roce 1942 složil maturitu na strojní průmyslové škole v Plzni a posléze působil ve Škodě Plzeň. Během 2. světové války se účastnil odbojových aktivit a v dané době také přijal křest. V roce 1945 vstoupil do františkánského řádu. 13. 4. 1950 se stal obětí akce K, nezákonné likvidace mužských řeholních řádů komunistickým režimem, která se dotkla více jak dvou set klášterů a cca 2 400 řeholníků. V následujícím období byl s řadou svých druhů de facto vězněn v několika internačních klášterech a následně byl nasazován na různé nucené práce. V roce 1957 byl uvolněn k technické práci a do roku 1971, kdy mu bylo konečně státem povoleno kněžské působení, byl angažován v civilních profesích. V roce 1991 se navrátil do františkánského řádu a náleží do společenství působícího u kostela Panny Marie Sněžné na pražském Jugmannově náměstí.
Benedikt Vladimír Holota není spisovatelským nováčkem. Je již po několik dekád zavedeným knižním autorem. Národní knihovna eviduje šest titulů z jeho pera a jednu další z pera P. Bonaventury Boušeho ("O čtrnácti svatých pomocnících a jejich klášteře u Kadaně nad Ohří" z r. 1948), k níž V. Holota pořídil ilustrační doprovod. Pro historiky je cenná především jeho knižní práce "Nebyl jsem hrdina: vzpomínky na totalitu, 1950–1989", v níž s nadhledem, skromností i humorem sobě vlastními popisuje náročné období, během něhož byl vystaven různým formám režimní perzekuce (v době farářské éry byl mimo jiné sledován ze strany StB). Další jeho texty lze potom nalézt na webových stránkách františkánského řádu.
V době stále probíhající covidové (respektive koronavirové) krize, která lidstvu opět ukázala, že člověk není nejmocnější veličinou na Zemi ani ve vesmíru, a kdy byly v některých státech nenadále koseny tisíce životů, se otec Holota stal s pomocí svého mladšího kolegy Bonaventury Ondřeje Čapka dokonce youtuberem. Ač by ve svém zaslouženém věku mohl dávno odpočívat a přenechat duchovenské snažení svým mladším kolegům, jichž má kolem sebe celou řadu, nezůstal stranou. Natočil řadu videí a jako kněz a moudrý duchovní rádce i na prahu své blížící se stovky nadále slouží druhým. (5. 8. t. r. oslavil již své 98. narozeniny.) V obří kvantitě nabízených youtubových příspěvků patří ty Holotovy ke klenotům, které lze doporučit nejenom lidem věřícím či ukotveným toliko v řadách jeho církve. Ostatně není náhodou, že kostel Panny Marie Sněžné, v němž působí jak B. V. Holota, tak jeho mladší nástupci, má v prostředí Prahy již po více dekád pověst oblíbeného kostela, jehož bohoslužby nenavštěvují pouze katolíci. Jako hosté do něj totiž občas rádi zavítají též křesťané z jiných denominací (což jej symbolicky spojuje s širší veřejností rovněž vyhledávaným římskokatolickým kostelem sv. Salvátora na Starém městě pražském, v němž káže mimo jiné otec profesor Tomáš Halík).