Fragmenty duší, aneb Covidové zamyšlení č. 1

"Myslím, že už naskočím do provozu a zítra vyrazím do "vědárny" v Plzni!" říkám jedné ze svých ošetřujících lékařek při poslední kontrole po víc jak měsíčním silném zánětu průdušek.

"No vy jste se zbláznil! Na spadnutí je zákaz vycházení. S vaším stavem plic a průdušek nechci slyšet, že zrovna vy jste si někde uhnal covida. Z vás by taky mohl být těžký případ. Uvědomujete si, proboha, že tohle není obyčejná chřipka? Umírají na ni dokonce zdravotníci, jako jsem já, a pacient nás může i smrtelně nakazit."

"Tak normální chřipka to není, ale vezměte si vliv médií, která to ještě přifukují a..." snažím se namítat...

Nedomluvil jsem.

"Rozhodně to nepodceňujte, zrovna vy s vaší mizernou imunitou! A nechci slyšet, že jste byl někde v MHD. Žádná Praha, žádná Plzeň! Zůstaňte na venkově, kde je málo lidí! Je vám to jasné?"

"No dobrá," rezignuji nakonec. Lékařkám a maminkám se neodporuje...

*

Přichází zákaz vycházení. Lékařka měla pravdu. Domlouváme se doma, co dál s nákupy a jinak. Pro nutné nakupování v Plzni, které nelze pořídit v našich venkovských Plasech, se obětuje nejmladší bratr. Taky je astmatik, ale v domě je na tom se zdravím pořád ještě nejlépe. Doma však nesedí. Jako řidič pracující v potravinářství jezdí dennodenně do terénu, předává si zboží s cizinci (Italy nevyjímaje), kteří rozvážejí potraviny do dalších států a mají zatím stran překračování hranic výjimku. Kdyby od některého štafetově převzal covida, ani bychom se nedivili. Ale z médií by měl člověk dojem, že od Italů jsme již neprodyšně izolováni a žádné výjimky nejsou...

A nejvíc teď všude chybějí ochranné pomůcky. Žádné respirátory či v lepším případě respirátor na dvoudenní použití využívaný celé týdny - to nyní patří ke klasice ve státních i privátních provozech.

U nejmladšího bratra je to stejné. Nikdo současnou situaci nečekal, zásoby nejsou.

A k tomu se přidávají jiné nepříjemnosti. Kdo nyní na veřejnosti kašle, je hned podezřelý. Že však množství nově kašlajících přineslo nutné, ale nepřirozené nošení roušek, zatím nikdo příliš neřeší. My, kteří máme astma či alergii a pokašláváme a posmrkáváme pořád, už si preventivně dáváme vyrábět výstražné placky pro nošení na klopách svrchních šatů, aby se nás okolí nebálo a snížili jsme riziko živelného lynče...

Co teď? Bez práce sice nejsem a nemohu říci, že bych trpěl nicneděláním. Ovšem zůstávám odříznutý od mých velkoměst, kolegů, přátel i dalších lidí. Dávají se dohromady první dobrovolníci, budou nosit penzistům nákupy. S lítostí nabídku zapojit se odmítám, ale je mi stydno. Jako člověk na pomezí mezi 4. a 5. křížkem si ještě nepřijdu tak starý.

Vzpomenu si v té chvíli na povodně na Moravě v devadesátém sedmém. Bylo mi dvacet, končil letní semestr na pražské "fildě". Nikdo mne nepobízel. Nabídnul jsem se hned katolické charitě a jelo se s pomocí na Moravu. Domů jsem vzkázal, že zůstanu část července v knihovně a dorazím do mých domovských Plas později. Nač budit doma obavy, že se při pomoci ještě někde utopím? Nechal jsem si podobné zážitky pro sebe, ať levá ruka neví, co dělá pravá. V tomto období činím prvně v životě výjimku. Jaksi na omluvu...

Na druhé straně sebekriticky uznávám, že má pomoc nebyla stoprocentně nezištná. Roli vždy hrála i zvědavost. Touha být na místě, kde se děje něco mimořádného. Člověk tak zároveň pomáhal i zkoumal cosi pro něj dříve neznámého přímo v terénu.

A současně jsem měl občas taky strašný pech. Vypomáhal jsem jako mladík pražské charitě již dříve, s pomocí pro Bosnu a Hercegovinu, kde se ještě místy střílelo. Měl jsem do těchto oblastí jet jako doprovod se zásobou nábytku a šatstva, ale nakonec to nevyšlo. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat.

Asi se mi tehdy v krvi ozývaly geny společné s mým strýcem Josefem Huttarym (1841-1890). Předkové Huttaryů se přistěhovali do Čech z Maďarska, část rodiny se poněmčila, část počeštila. Horkokrevný strýc Josef, jediný žák a přítel Jaroslava Čermáka (1830-1878), se stal velkým českým vlastencem. S Čermákem procestoval kus Evropy a v Černé Hoře se dokonce účastnil bojů s Turky. Údajně chvílemi běhal s flintou po tamních kopcích, a jindy maloval probíhající bitvu. Nehledě na riziko, že ho přitom někdo zastřelí, črtal skicy z bitevní vřavy na papír, a možná i na plátno. "Magor," řeklo by se dnes. - "Ale to byl prostě 'náš Josef' ," pravili by na omluvu mí už zesnulí příbuzní. A měl navíc z pekla štěstí.

O cestu do válečné vřavy jsem se pokusil ještě jednou. V mých devatenácti létech jsem se nabízel Šimonu Pánkovi z organizace Člověk v tísni jako dobrovolník pro dovoz pomoci do Čečenska, kde se tehdy válčilo. Šimon mě ale utnul velice rychle: "Jeden mladík nám tam nedávno zůstal. Je ti 19. To je málo. Heleď, přijď, až ti bude aspoň 21! A dřív se neukazuj!"

Když mi bylo konečně 21, už jsem měl jiné plány a do Člověka v tísni jsem nedorazil. Tehdy u mě zvítězil pragmatismus. Měl jsem rozepsanou svoji první knihu a zároveň magisterskou práci - a riskovat kulku do hlavy se mi už kvůli ní nechtělo. Chtěl jsem ji dopsat. Spisovatelská vášeň zkrátka zvítězila a ukázala se jako nejsilnější. A v dalších létech se mi zhoršily průdušky a plíce a s tím už se do terénu, kde člověk bivakuje ve všelijakých poměrech, prostě jen tak snadno jezdit nedalo.

A teď trčím doma, zatímco jiní nosí penzistům nákupy. Je mi trapně. Ještě, že Tereza Čermáková s Davidem Růžičkou, Vláďou Gardavským a dalšími zpunktovala a dala do kupy web s příspěvky Střediska západočeských spisovatelů. Aspoň skrze něj může člověk něčím malým přispět společnosti, a třeba ji trochu pobavit. Nakonec možná dobře, že mě Bosna s Čečenskem v mládí minuly. Bylo by teď na webu o jednoho autora méně, kdo ví...

*

Covid mě zatím nesežral, ale co kdyby? Žijeme jako v ruské ruletě. Lékařka má pravdu. Obyčejná chřipka to není. S těmi, kdož to urputně hájí, už se nehádám. Nemá to cenu. Kdyby šlo o obyčejnou virózu, jsou totiž obrázky z dnešního New Yorku nebo severu Itálie desítky let běžným jevem, který každoročně sledujeme nejen v televizi! Stačí použít logické myšlení. Na druhé straně, ti, co si říkají, že jde jen o chřipku, jsou na tom vlastně dobře. Jejich urputná autosugesce se jim nejspíše vyplatí, až je covid opravdu skolí. V mozku si totiž nainstalovali program, že o nic vážného nejde. A tohle placebo bych rozhodně v rámci léčby nepodceňoval, ač jinak nemíním fušovat do práce lékařům a lékařkám. (A jen mezi řečí - zrovna mě napadá, že v zájmu genderové vyváženosti bych mohl pro příště použít jednotné označení - "lékařstvo". Nezní to špatně, že?)

Vážím si jich a je mi jich líto. Léčím se léta u několika specialistů. Dřívější legrácky některých z nich jsou fuč, jsou vážnější než jindy, někteří se bojí o život. Také sestry. Neskrývají to. Dříve utěšovali oni nás, své pacienty, teď občas musíme my je...

Sám jsem utekl hrobníkovi z lopaty už tolikrát, že pokud bych nyní náhodou umřel, nebudu tomu věřit a budu se i jako duch pokládat nadále za živého. Již jsem toho přežil dost - několik kolapsů, pár nekontrolovaných pádů na zem či nábytek kvůli výkyvům tlaku, v dětství noční astmatické jízdy s kyslíkem a hučící sanitou do plzeňské "fakultky", v patnácti létech mě od zasypání obří horou dřevěných palet dělil jen zlomek vteřiny, v devatenácti málem utonutí v bažině, před dvěma léty ufiknutý kus slinivky a kvantový stav trvající ¾ roku, než mi s jistotou vyloučili raka, který by mě poslal velmi rychle do márnice. Vlastně už jsem na rádobysmrtelné situace trénovaný a možná je to vlastně projev štěstí podobného tomu Josefovu, kdo ví...

Už jsem si také dávno zvykl, že od dětství cítím blížící se smrt příbuzných a rodinných příslušníků i na občasné předtuchy, které mě či blízké mají varovat před nebezpečím a životními nepříjemnostmi. Loni v říjnu přišla další z nich.

Takové předtuchy bývají zřídkakdy verbální, spíše jsou pýthické a vícesmyslné, jako komplexní myšlenka či rychlá intuice, již musíte správně dešifrovat skrze pocity, které vám v mžiku předá. Šel jsem právě na tetin pohřeb a v duchu jsem si stěžoval, že mi o rok dříve zemřeli tři dobří známí, v roce 2019 pak tři příbuzní. Šest pohřbů za dvě léta - to už je nějak moc, ne? A náhle mi přišla vize bezpočtu rakví a cosi jako varování: "Teď si remcáš kvůli šesti pohřbům, ale další rok jich bude tolik, až vám to nebude příjemné. A ty si taky dávej pozor!" Myšlenka podobně přísná, jasná a úsečná, jako bývala moje teta, s níž jsem se měl už jen symbolicky záhy poté rozloučit na hřbitově v pražských Olšanech.

Vlastně to beru jako tetin posmrtný vzkaz - navzdory skeptikům, kteří podobné věci pokládají za nesmysly či blázniviny. Nejsem senzibil, abych podobné zážitky tahal z rukávu na potkání. Ale když za delší čas přijdou, mám již ozkoušené, že fungují. A to je pro mne podstatné.

Vytěsnil jsem tuhle podivnou vizi z hlavy a teprve po několika měsících, kdy jsem viděl záběry s naskládanými kupami rakví z Itálie, mi začala dávat smysl. Má teta mimochodem zemřela v domově důchodců, kam jsem chtěl po čase zajít návštěvou za stařečky, jež jsem tam potkával spolu s ní. Před pár týdny ho zasáhl covid. Několik penzistů zemřelo, mezi nimi náš úctyhodný kolega historik profesor Křen, jiní jsou ve špitálech. Na informace jako nepříbuzný nemám nárok. Ale je mi jasné, že některé tváře už nikdy nepotkám... Prostě obyčejná chřipka, že... kterou - mimochodem - má téměř stoletá tetka pár měsíců před smrtí prodělala tamtéž a bez větších potíží. A nezabila ji tehdy, ani nikoho ze spolubydlících...

*

Nemám nic podcenit. Dobrá. Tak si překládám onen "tetin posmrtný vzkaz". Je vhodné být připraven na vše, pro každý případ. Kdo ví, co bude za měsíc nebo za tři kvartály? Takže je rozhodnuto. Konečně si udělám pořádek ve svém archivu, respektive archivech, kterých mám doma, vyjma toho svého, hned několik. Už žádné odkládání! Mimo mne se v tom obřím guláši písemností nikdo další nevyzná a bez mého natřízení by mí dědicové vše nejspíš vyhodili do kontejneru... Nebojím se smrti, ale poctivě přiznávám - mám pořádný strach z rizika zničení nasbíraných archiválií...

Má vysněná archivařina mi doma na Plzeňsku coby řemeslo po fakultě nevyšla. Nepadl jsem do oka vedení žádného z místních archivů, snad s výjimkou jednoho, které však bylo záhy vypovězeno kvůli věku do starobního důchodu a jehož příslušníci už mi pak nemohli nijak podpořit. Přesto se po léta označuji alespoň za "soukromého archiváře". Občas totiž zachraňuji pozůstalosti po lidech tvůrčím způsobem činných, jejichž písemnosti by jinak pozůstalí dali s klidem vyvézt na skládku, anebo spálili doma v kotli...

Ano, archiváři i historici jsou pro široké okolí často nepochopitelní podivíni, kteří jsou schopni týdny, měsíce, ba roky a celá desetiletí trávit v kupách písemností - a ještě je to plně uspokojuje a oni se v tomto prostředí cítí upřímně šťastní. Jen ten, kdo si tímtéž sám prošel, dobře ví, kolik pokladů, ba novinek a věcí širší veřejnosti neznámých, se dá v takových písemnostech vybádat o osobách veřejně známých, politicích, spisovatelích, vědcích, novinářích etc. Těžko by se psala čtivá kurikula našich předních spisovatelů, kdyby nám po mnohých z nich nezůstaly stohy korespondence, konceptů či nikdy nevydaných literárních děl a kdyby neexistoval všetečný blízký přítel či archivář, který vše v patřičné chvíli zachránil a zachoval pro budoucnost.

Ne nadarmo používají kolegové archiváři svůj oblíbený bonmot, který zní: "Važ si svého archiváře, protože ten tě může vymazat z dějin!" Ano, ale může vás do nich také významněji zasadit a uchovat cosi z vás samých pro další generace.

To, co po veřejně činných postavách zůstává, to jsou vlastně fragmenty, zlomky jejich duší a duševna, které se dochovalo v naší materiální sféře pro budoucnost. Už si, pravda, nikdy nepromluvíte osobně s takovým Karlem Jaromírem Erbenem či Boženou Němcovou. Leč můžete s nimi hovořit alespoň nepřímo, skrze jejich vydaná díla a také díky korespondenci či jiným dokumentům, v nichž nám odhalují kus sebe, své bolesti, plány či myšlenky.

I navenek sucharský vědec se před vámi někdy nečekaně promění v obyčejného muže plného vášně, když v jeho pozůstalosti, krom všech jím sepsaných odborných spisů, najdete také fascikl milostných listů určených budoucí paní choti. A že ony listy mohou být někdy i velmi peprné a obtížně publikovatelné! A jindy se další osoba navenek prostá jakéhokoli srdečna před vámi při čtení jejího soukromého deníku změní v bytost až neuvěřitelně empatickou a sensitivní, často tajně pomáhající bezpočtu potřebných osob okolo, ale zároveň si přísně hájící svou zevní masku a mající strach projevit své city též navenek.

Blíží se první májové dny. Zákaz vycházení se chýlí ku konci a já mám s jazykem na vestě "dotřízeno". Namísto obřích krabic od banánů odpočívají nyní v mých skříních i okolo nich malé archivní krabice. Sedí zaplněné pěkně jedna na druhé, doplněné instrukcemi, co s nimi, kdybych už je nestačil předat některému archivu za života sám.

Samozřejmě, že ještě rád aspoň dvě tři dekády na matičce Zemi pobydu, když mi to bude "shůry" povoleno. A vy jistě taky, a možná máte někteří stran dožití dokonce vyšší aspirace. Ale znáte to: "Pomni člověče, neznáš dne ani hodiny!" Tetino varování tedy nepodceňuji. Ostatně natřídil jsem poctivě i kus její pozůstalosti a občas jsem svou tetu poznával zcela jinou, nežli ji pamatuji, ne horší ani lepší, ale novou, s mně dříve neznámými stránkami její osobnosti.

Zkrátka jsem prožil zákaz vycházení sice v izolaci od živých lidí, zato pospolu s pozoruhodnými duševními úštěpky těch, kteří už nás dříve předešli na druhý břeh - a bylo to hezké, milé a poučné. A na onu "druhou stranu" dnes vzkazuji jediné: "Děkuji vám všem za milou společnost prožitou s fragmenty vašich duší!"