Jak jsem se nestal plaským Bivojem, aneb Covidové

Jak jsem se nestal plaským Bivojem, aneb Covidové zamyšlení č. 2

Zákaz vycházení kvůli koronaviru konečně vzal za své. Český vesmír se pomalu navrací do normálu. Vir je tu sice nadále s námi, ale riziko nakažení se prý výrazně snížilo.

Jako první jsou v rámci strategie sociálního darwinismu obětováni lidé s oslabeným zdravotním stavem, kteří se ještě nedožili důchodu. Vládní papaláši a koronamanažeři sice opakovaně blekotali cosi o přednostní ochraně této kategorie obyvatel, ale v podstatě pro ni – krom krásných frází – v praxi nevymysleli vůbec nic. "Noste dál roušky a myjte si ruce!" platí pro chronicky nemocné i zdravé osoby v oživeném pracovním provozu.

Nepřekvapilo mě to. Andy jako správný politik slíbí vše. Ale co nakonec opravdu zrealizuje, to se ukáže teprve v průběhu času. Miloš Zeman, Klaus senior i jiní tuhle taktiku přece také dobře znají. Vzpomínáte, přátelé, jak dopadl slib o stíhání tunelářů z doby kuponovky, kterak mělo být zakázáno hnutí skinheads, jak měla vzniknout jediná zdravotní pojišťovna či od kterého roku už máme úplně stejné platy jako v Německu? A co ze svých slibů z roku 1946 dodrželi komunisti? A opravdu vybudovali otcové-zakladatelé Československa národnostně spravedlivý stát typu Švýcarska, jak kdesi přednesli do placu? A kolikrát že slíbil kajzr Franz Joseph I. svoji korunovaci českým králem, i když ji nakonec stejně nikdy neuskutečnil? Ne, nebudu vás otravovat poučeními z historie, protože bychom s různými sliby mohli dojít až kamsi k praotci Čechovi... a potom ještě mnohem dál do hloubi časů a skončit nakonec až u samotného... Ne, ta myšlenka je příliš hříšná, dělejte, jako bych, prosím, nic neřekl ani nenaznačil... Beru ji zpět.

Smějícím se bestiím zkrátka brzy otrnulo. Scény se stovkami rakví jako v Itálii, Brazílii či USA se v Česku nekonaly. Zatím. Zato se objevilo plno odvážných "hrdinů", kteří odmítají nosit roušky, čímž prý bojují za svobodu a demokracii. Je ostatně intelektuálně snazší soustředit se na záležitost typu nošení/nenošení kusu hadru na obličeji, nežli přemýšlet, jestli náš premiér náhodou není v obřím střetu zájmu a s ním v pořádném průseru i celá republika. Taková úvaha už totiž vyžaduje více znalostí i důvtipu a nutnost ponořit se hlouběji do ne právě jednoduché problematiky...

"Všechno je relativní," řekl by klasik. Češi se smějí a znovu se hádají, zatímco z USA mi od křesťanských univerzalistů chodí fotografie s prosbou o modlitbu za těžce nemocné covidem. Naposledy šlo o 28letou matku v 8. měsíci těhotenství prošpikovanou hadičkami. Její prognóza je stále nejistá...

Buďme rádi, že nás samé toto minulo. Kvůli slabší formě viru, jak tvrdí lékaři? Nebo lehčí karmě národa, jak spekulují esoterici? Anebo kvůli genům, přičemž historická spojitost s těmi německými je pro Čechy údajnou výhodou? Kdo to může rozseknout s jistotou?

Shrnuto: žádnou ochrannou vakcínu nemáme, ale pokud si nemoc přece jen někde ulovím, mohu spoléhat, že mě zachrání můj genofond. Familien Korbel, Sacher und Frank v mé krvi to jistí. Mé české, židovské, maďarské i polské geny nasbírané v bývalém Rakousku-Uhersku, které také vlastním, mi sice nepomohou, ale oceloví Germáni v mé DNA ano. So hurra und Vielen Dank!

Taky mě mimochodem napadá, proč si, já trotl, nikdy nezažádal o občanství Bundesrepubliky teutonské, když ho dnes bez potíží dostane i kdekterý Afghánec, Iráčan či Syřan bez špetky německé krve? Kromě DNA jsem mohl mít sedm týdnů dovolené a po materiální stránce by mně i mým germánsko-turecko-arabským spoluobčanům v Evropě nemohl nikdo konkurovat. Většina mých genů by však s tímhle řešením asi nesouhlasila, nabízí se možné vysvětlení. Do Říše se jim zkrátka nikdy nechtělo...

*

Už prvý střet s realitou ukazuje, že veškerá hygienická nařízení jsou přinejmenším zčásti k ničemu. Ani v našem venkovském autobuse není dost prostoru, abychom mohli být od sebe vzdáleni alespoň dva metry. Totéž stejně zoufale selhává ve vlacích, tramvajích i pražském metru. Na papíře to zní dobře. Ale pokud místo jednoho busu nepřijedou ještě další dva, je dodržování potřebných odstupů od druhých osob zcela mimo realitu.

Každé drobné zakašlání budí úleky na všech stranách. V prvých dnech vyrážím do terénu s obří žlutou plackou na klopě bundy, kde oznamuji, že jsem silný alergik a astmatik a pokašlávám a posmrkávám po celý den. Placka je křiklavě žlutá a budí pozornost. Sleduje mne každý, kdo může. Někteří jedinci mne dokonce zastavují a prosí, aby si nápis mohli dočíst, a s rouškou na tváři se se mnou následně dávají do řeči. Většinou soucítí a svěřují se mi pro změnu se svými zdravotními problémy – a to nejčastěji v okamžiku, kdy mám nejvíc naspěch. Dva mi naopak vynadají, že mají stejný problém jako já, ale nemají potřebu s tím na potkání exhibovat a otravovat okolí. K tomu se přidá jakási stařenka s poznámkou, že text sice nemůže přečíst, ale podobné žluté placky si pamatuje již z doby protektorátní a jestli už jsou zase povinné? Kroutím hlavou na výraz nesouhlasu, přičemž mí židovští přátelé by nejspíš ještě dodali: "Jbarecha Adonaj vjišmarecha, ješ nun lo!" ("Chvála Bohu, zatím ne.").

Sečteno a podtrženo: budím tolik pozornosti, že jsem zcela ztratil jakékoli soukromí. Vydržím chodit s mou "speciální vysvětlovací plackou" asi čtyři dni, ale pátý už vyrážím do terénu jen s malou sponou v podobě žluté kytičky na mé černé roušce. Teď ještě doufám, že lidé v mém okolí bezpečně pochopí, co kytička znamená, a nebudou si ji vykládat třeba jako decentní pokus upozornit na eventuální jinou sexuální orientaci, či přímo výzvu k seznámení s příslušníkem čtyřprocentní komunity...  Zatím mne gayové na ulici neoslovují, takže všichni zřejmě správně chápou, co jim sděluji... Ba co víc, má alergie je díky roušce tak utlumená, že lepší pylovou sezónu jsem nikdy nezažil. Dříve jsem nabral do nosu kdeco a pak se kuckal záchvaty rýmy a kašle, kdežto letošek je naprosto úžasný a s minimem příznaků. Díky ti za ten zázrak, nemilý covide!

*

Problematické je i nadále nakupování. Nejenomže mně v gumových rukavicích občas prokluzuje zboží, které chci dát do košíku, ale do toho stále papírově fungují dvoumetrové rozestupy. Jak ovšem chcete na omezeném prostoru dodržovat úzkostně právě tuhle vzdálenost, když je kolem vás tolik dalších lidiček? V praxi to nejde. A do toho se vždy objeví pár snaživkyň, které mají potřebu komandovat ostatní, protože nedržíte dvoumetrovou vzdálenost, ale jste od dotyčných vzdáleni pouhých 168 centimetrů.

"2 metry! 2 metry!" křičí na mě agresivně dvojice dam (opravuji: bab) v pražské Bille na vlakovém Hlavním nádraží. Spěchám na vlak a na zjišťování přesné polohy nemám čas, i když se babicím zvolna vzdaluji.

"2 metry! Vy jste neslyšel?" ječí znovu jedna z babic, asi tak v mém věku (45+- něco), a zřejmě očekává omluvu.

Čeká marně. "I donna understand!" (Nerozumím vám!) odpovídám ženštině anglicky a mávám jí gumovou rukavicí na pozdrav.

Ale jak už to tak bývá, když se najdou dva snaživci, brzy se k nim přidá ještě třetí a během chvíle zní napříč obchodem jemný hlásek asi dvacetileté studentky, která hned ochotně překládá, ačkoli už jsem od obou babic vzdálen bezmála 4 metry. "2 metres, please. 2 metres." (2 metry, prosím, 2 metry).

Mám všech tří iniciativních babštin plné zuby. Znovu mávám gumovým návlekem na pravačce a volám: "I´m not Loo Peters. Really, I am no Loo Peters. That´s misunderstanding, sorry!" (Nejmenuji se Loo Peters. Opravdu nejsem Loo Peters. To je nedorozumění, pardon."). A jako správný Američan neskrývám emoce a mocně rozhazuji rukama na znamení, že to je omyl.

Babice to otráveně vzdávají a pokračují v šikaně dalších českojazyčných zákazníků, kteří jim lépe rozumějí a právě je minuli ve vzdálenosti pouhých 149 cm od jejich buclatých slovanských těl. Já zatím padám k pokladně a s bodrým českým "Nashledanou!" obchod brzy nato opouštím. Obávám se ovšem, že ukrajinská prodavačka za pultem nerozuměla ani mému ryze českému pozdravu...

*

Části spoluobčanů otrnuje více a více. Nedá se tomu divit. Člověk je tvor společenský a být zavřený v bytě v parném jaře či létě není nic příjemného. Velkoměšťáci jsou více nad věcí, hlavně ti v Praze. Na venkově naproti tomu cítím mnohem větší obavy.

Někteří lidé si dělají obrázek pouze z televize a stále očekávají scény podobné těm severoitalským, s plnými nemocnicemi a přeplněnými krematorii. Už celé měsíce nesmím komunikovat s několika staršími přáteli jinak nežli po telefonu. Bojí se nákazy, i když mají i vzdor penzijnímu nebo předpenzijnímu věku skvělou fyzičku a chřipka jim automaticky nezpůsobí zánět průdušek, jako to mívám já. Bojí se o život a připravují se na smrt, která přijde nejpozději při druhé covidové vlně v září 2020, o níž nepochybují. Různě je konejším a snažím se je povzbuzovat, třebaže mi zároveň štve, že dávám psychicky do kupy jedince, kteří, pokud covid udeří znovu a silněji, pravděpodobně přežijí bez potíží, což se o nás astmaticích a kardiacích s jistotou říci nedá. Ale nakonec nenajdu sílu jim vynadat. Soucit je silnější a dál se jim snažím dodávat potřebný optimismus...

Největší šok v mém trvalém bydlišti přichází v druhé půli června. Prý kdosi přivezl z Prahy do Plas covid. Řada lidí údajně skončila v karanténě, prý i některé veřejné budovy. Prý a údajně, údajně a prý, a zase prý prý prý, jak je slyšet v rámci lidové šeptandy... Ti, co pomalu sundávali roušky, je navlékají zpět. A protože šeptanda dělá své, brzy je situace mnohem horší, nežli je ve skutečnosti. Obavy občanů veřejně ventiluje i lídr místní opozice. Nikdo neví, co vlastně platí. V drbacím éteru se objevují jména pachatelů, kteří covid údajně přivezli. Napřed jedno, pak druhé... Vůbec bych se nedivil, kdybych byl záhy třetí figurou, která ho taky importovala do Plas. Část okolí o mně ví, že jsem obden v Praze. Pravděpodobnost, že se mi všichni známí bez výjimky vyhnou obloukem, se opět zvýšila.

Venkovské drby jsou fenomén, o němž bychom mohli dát dohromady samostatný literární sborník. A byl by jistě výživný a nad jiné úspěšný...

Čtrnáct let jsem působil v privátu s pracovní náplní, která mne příliš netěšila, nemluvě o množství stresu s ní spojeném, který se mi podepsal i na zdraví. Čím více jsem v kraji marně usiloval o jinou profesi spojenou s historií a čím méně se mi dařilo ji změnit, a čím déle jsem v oné profesi (nerad) zůstával, tím více šeptanda pracovala. Až bylo části mého okolí na beton jasné, že i když na mou práci neustále nadávám, beru za ní tak nekřesťanské peníze, že bych ji stejně nikdy neopustil.

Bohužel opak byl pravdou. Státní zaměstnanci na tom byli lépe než já, a když slyším kantora, který si stěžuje na svůj malý plat se slovy, že pokud stát nedá víc, tak uteče do privátu, mám chuť takového rozumbradu na místě uškrtit. Kdo vymyslel onu pitomost, že práce v komerci vždy znamená více peněz a výhod nežli ta státní? Co jsem za léta vydělal, sotva stačilo na havarijní a opravdu nezbytné opravy domu, kde žijeme. Přesto za mnou chodili různí řemeslníci a meloucháři a sami mně nabízeli ty či ony další opravy našeho chatrného domku: tu zcela novou střechu, tu jen nový pokryv, tu nové ploty, jindy nové kůlny – a nevěřili mi, že nevydělávám ony obří sumy. Vždyť jim to jasně potvrdilo tolik lidí v obci i jejích hospodách! A když oněm mužům řemeslným a rukodělným došly argumenty, zaznívalo nakonec vyčítavé: "Dyť ste přeci doktor filozofie, tak musíte, hergot, taky pořádně vydělávat. Na co by vám ten doktorát jinak byl, že jó?" – Svatá prostoto! A hned tu byl další kandidáti na uškrcení. Coby doktor filozofie jsem každopádně provždy zbohatlík a už na tom nic nezměním...

A jindy, to už je 22 let stará kauza, jsem byl dokonce členem jakési nebezpečné východní sekty, ač jsem nikdy k žádnému východnímu duchovnímu společenství nepatřil. A pár rodinných přátel mně přišlo domluvit až domů, abych neblbnul a s tou sektou jsem ukončil veškeré styky, a čím více jsem se bránil, že je to nesmysl, tím podezřeleji jsem na ně působil. Vždyť jim to potvrdil dokonce můj exprofesor z místního gymnázia, a to je autorita, které je nutno věřit... To je prostě venkov, přátelé, plný zeleně, zdravého vzduchu, prostý hektiky metropolí, skvělé místo k bydlení, ale mající i své odvrácené stránky. Vždycky v něm žijete několik životů, zastáváte role, o nichž nemáte ani tušení, a nemůžete na tom nic změnit. A teď je tu možná covid, tajemný, všudypřítomný, rozprostírající se do šíře i do dáli – a s obcí Plasy je zle... Tedy možná, prý a údajně...  Anebo tu naopak vůbec není, neb i to je jedna z pravděpodobných variant, ba možná ta nejpravděpodobnější...

*

Píše se konec června a já vyjíždím z domovských Plas bádat do pražské Stromovky, kde mne čekají 140 let staré Učitelské listy a v nich bojové články Václava Beneše (nejstaršího bratra pozdějšího čs. prezidenta), který to zde svým břitkým "perem" natírá svým spolkovým oponentům z učitelských spolků – především jistému Josefu Smrtkovi a také Viktoru Rašínovi, bratru budoucího ministra Aloise Rašína, který však ve veřejné sféře na rozdíl od svého slavného sourozence Aloise pohořel a jemuž již dávno před válkou zasadil řadu smrtících mediálních ran právě "Benešojc" Václav...

Ve studovně časopisů Národního muzea vyplňuji potvrzení, že netrpím nemocí covid, a dávám se do bádání. Osudným se ukáže dvanáctý svazek Listů a půldruhá hodina odpolední, kdy už jsem tak přefetován prachem ze starých časopisů, že můj záchvat kašle neutlumí ani voda a pár hašlerek. Brzy pozoruji, kterak se řídce osídlená studovna, kde od sebe povinně držíme dvoumetrové vzdálenosti, nenápadně vylidňuje. Nakonec ji mám celou pro sebe... Ještě že knihovníkem je můj kamarád, který mě zná, a tak na mě jeho kolegové nevolají hygienu, ani nejsem z čítárny nedobrovolně vyveden...

Další záchvat kašle přichází později na Václaváku v asijské prodejně Fuviza, kde právě nakupuji narozeninový dárek pro nejmladšího bratra. Nevěda, co vhodného mu zakoupit, naházím rychle do košíku osm plechovek s exotickými vietnamskými limonádami... A po zaplacení prchám ven z obchodu a ihned lovím po kapsách zbylé hašlerky...

Když konečně dorazím již po setmění do Plas, rozhodnu se, že to domů, namísto ulicemi našeho městečka, střihnu oklikou přes část Velké louky (což je de facto lesopark v centru Plas), kde v tuhle dobu už mnoho lidí nepotkám, jestli vůbec nějaké. "Když je tu ten covid," říkám si, "bude lepší absolvovat většinu cesty přírodou." Intuice mě sice táhne do města, ale neposlouchám ji a raduji se z čerstvého vzduchu v našem lesoparku. Mám tu i více soukromí než odpoledne v pražské Stromovce, kde bylo na můj vkus přelidněno. Kochám se přírodou okolo a postupuji vpřed. Když tu na mě na cestě mezi dvěma lesními remízky, kudy se bezpečně courávám už od dětství, vykoukne jakési tmavé těleso. Udělám ještě tři kroky, zaostřím a vidím, že prostředek cesty okupuje divočák...

V první chvíli úlekem ztuhnu. Za bezmála 44 let svého života jsem zrovna tady divočáka nikdy nepotkal. A k optimismu mi nepřidává ani fakt, že prase je pořádně veliké. Větší jsem snad viděl jen jako vycpaninu v opavském muzeu. A na blízku může mít další kamarády. – Co teď?

Představa, že se jako Bivoj hrdinně utkám s divokým prasetem, a pak s ním budu na fotu zvěčněn i pro budoucí generace, mně v zásadě nikdy nevadila. Bylo by to dílo plně hodné rodového přízviska mých předků. Kdo jiný se ostatní hodí k lovu více než sám Lovčí? Ale s holýma rukama si příliš nevěřím. Pokud chodívám hlouběji do lesů, tak vždy se čtvrtmetrovou dýkou v batohu či u pasu, a to právě kvůli divokým prasatům. Jenže dneska mám sebou jen igelitku, výpisky z knihovny a osm vietnamských limonád.

Je mi jasné, že v zájmu přežití musím rychle vyimprovizovat způsob boje a ve zlomcích vteřiny promýšlím vhodnou strategii. Takže jediné, co lze použít na obranu, jsou nyní vietnamské limonády. A to ve stavu, kdy jsou ještě pořádně natlakované. Jakmile se prase otočí a vyrazí po mě, vytáhnu první plechovku, která má, řekněme, příchuť vodního melounu, a musím s ní zvíře co nejrazantněji zasáhnout do rypáku. Prásk! Plechovka to pravděpodobně nevydrží, limonáda začne stříkat ven – a to prase notně znejistí, a možná i donutí k ochutnávce. Následně se pokusím uběhnout několik metrů, vytáhnu druhou plechovku, tentokrát třeba s příchutí liči, znovu zasáhnu prase co nejbolestněji do rypáku a dám se opět na útěk. Plechovka stříká a prase je pár okamžiků dezorientované, čímž získávám cenné vteřiny. V případě potřeby budu takto postupovat až do využití mého osmého limonádového granátu s obsahem exotického ovoce. A teprve po vyčerpání všech plechovek nastane nemilosrdný boj na život a na smrt.

"Kdybych měl aspoň kanady...," stýskám si, ale ve svých lehkých polobotkách tak velkému zvířeti kopancem sotva ublížím... Možná je to marné a ráno mě tu mí plaští spoluobčané najdou potrhaného a vykrváceného po beznadějném zápasu s obřím "karbousem". Co naplat. Konec vždy přichází rychle a nečekaně, kdy na něj obyčejně vůbec nebýváme připraveni...

Ovšem, světe div se, prase si mne zatím nevšímá, je ke mně poněkud nezdvořile otočené zadní částí těla a zřejmě spokojeně vyspává. Skvělé. Vzápětí našlapuji opatrně jako baletka a dlouhými kroky se co nejrychleji vzdaluji směrem od remízků s ležícím divočákem k nedalekému rybníku. Když už jsem asi 15-20 metrů od zvířete, dávám se na útěk a doufám, že prase, pokud jej nyní vylekám, poběží přesně opačným směrem, tedy hlouběji do lesoparku, a rozhodně ne za mnou. Funím a dupu o 106. Je šero, na cestu před sebou nevidím, ale snažím se, co to dá. Po drobné chvíli zahlédnu pár metrů od sebe na paralelní stezce jakousi mužskou postavu. Následuje hysterický výkřik "divočák" a osoba také rychle prchá pryč.

"Sakra," zakleji a zastavím se, protože mi dochází kyslík. Nemůžu dál, otočím se a vytáhnu v sebeobraně z tašky vietnamskou plechovku s tím, že se "karbousovi" postavím čelem. Mačkám v ruce natlakovanou limonádu a chystám se k drtivému úderu. Ale prase nikde, jen v dáli slyším prchat onoho chlapíka. Znovu přidávám do kroku a asi po minutě se zachraňuji na nedalekém parkovišti, kam, jak doufám, už za mnou zvíře nepoběží a kde by ho měly odradit i rozsvícené lampy.

Až při cestě domů, kterou už raději absolvuji pouze v uličkách našeho městečka, mně dojdou dvě zásadní ponaučení: První je to, že dotyčný vyděšenec nejspíš pokládal za divočáka mě, a nikoli skutečné zvíře, proto jsem ani já žádné nezpozoroval.

A druhé ponaučení, jak by pravili různí přátelé fatalisté, je to, že osudu neutečeš! Jestli vás má ráno přejet tramvaj, stejně vás smrt nemine, i když zůstanete doma, protože prostě hloupě klopýtnete u sebe v koupelně a při pádu si, v relativním bezpečí, zdárně přerazíte vaz. A pokud chcete utéci před covidem, taky nemáte šanci. Pan Smrťák (nezaměňovat prosím s dávno zesnulým učitelem Josefem Smrtkou, oponentem Václava Beneše z nedalekých Kožlan) je totiž připraven na všechny situace a má speciálně pro vás jistě přichystanou důmyslnou zálohu – například obřího divočáka, který vás svými kusadly ochotně rozšmelcuje na cimpr campr. Zkrátka: je to marné a není úniku...